Když jsem 31. ledna 2004 nastupovala do letadla směr Indie, ještě jsem netušila, jak moc mě tato cesta promění.
Naše výprava měla před sebou dlouhou cestu. Nejprve let z Prahy do Moskvy, odtud nočním letem do Dillí, dále 36 hodin lehátkovým vlakem do Madrasu a nakonec místním autobusem do ašrámu Sri Kalkiho.
Už první zastávka v Moskvě byla pro mě zážitkem. Na letišti ležely vysoké hromady sněhu a mně docházelo, jak rychle se během několika hodin přesunu z evropské zimy do tropického světa. Přestup byl poměrně dlouhý, a tak jsme se procházeli po letišti a čekali na další let. Právě zde jsem se seznámila s Irenou, která seděla vedle mě v letadle. Tehdy jsme ještě netušily, že nás čeká společná cesta a že se z nás stanou téměř nerozlučné společnice. Ve skupině nám pak začali říkat „dvě Ireny“.
Noční let do Dillí trval přibližně šest hodin. Když jsme po přistání prošli letištní halou a vyšli ven, dostal se mi první skutečný dotek Indie.
Byly asi tři hodiny ráno.
Přestože byla noc, ovanulo nás horko a vlhkost, jakou jsem do té doby nezažila. Připadalo mi, jako bych vstoupila do obrovské prádelny nebo parní sauny. Ve vzduchu se mísily vůně, kouř, koření, výfukové plyny a cosi zvláštního, co jsem nedokázala pojmenovat.
Instinktivně jsem si přitiskla šátek k ústům a nosu.
„Tohle přece nemůžeme vydržet celý měsíc,“ ozývalo se ze skupinky.
Jenže lidský organismus je neuvěřitelně přizpůsobivý. Po několika minutách jsme si začali zvykat. To, co nás při prvním nadechnutí téměř vyděsilo, se během krátké chvíle stalo součástí nového světa, do kterého jsme právě vstoupili.
Nasedli jsme do menšího autobusu, který nás vezl ještě spícím Dillí na hlavní vlakové nádraží. Město se teprve probouzelo. V šeru pouličních lamp se míhaly postavy zabalené do dek, první rikši, toulaví psi a stánkaři připravující se na nový den.
Na nádraží jsme hledali místo, kde bychom mohli několik hodin odpočívat. Náš průvodce Mirek mezitím zařizoval další část cesty. Díky svému bývalému indickému spolužákovi se nakonec podařilo zajistit lehátka na noční vlak do Madrasu.
Do odjezdu zbývalo mnoho hodin, a tak jsme se vydali poznávat Dillí.
Pamatuji si široké bulváry, vládní budovy, památníky a také několik chrámů, které na mě zapůsobily mnohem více než muzea. Nejvíce mi utkvěl v paměti chrám ve tvaru obrovského lotosového květu. V podvečerním světle vypadal téměř neskutečně. Bílý lotos se zvedal nad zeleným parkem jako symbol klidu uprostřed hlučného velkoměsta.
Pomalu jsme procházeli parkem směrem k chrámu. Když jsme vešli dovnitř, zjistili jsme, že právě probíhá meditace.
V tichosti jsme vstoupili a usedli do řad lavic mezi ostatní návštěvníky.
Zavřela jsem oči a nechala na sebe působit atmosféru místa. Slyšela jsem klidný hlas mnicha, který k přítomným promlouval, a poté se prostorem rozezněl jeho zpěv.
Bylo v něm něco hluboce uklidňujícího.
Na několik okamžiků jako by zmizel hluk města, únava z cestování i všechny myšlenky. Zůstalo jen ticho, klid a pocit, že jsem přesně tam, kde mám být.
Když meditace skončila, podívali jsme se na sebe s ostatními členy skupiny. Nebylo třeba slov. Vděčný úsměv v očích říkal vše.
Potom jsme se pomalu vydali zpět do večerního ruchu Dillí.
A ještě téhož večera jsme se vrátili na nádraží, odkud nás čekala další část naší cesty napříč Indií.
Před námi byla další etapa cesty – dlouhých šestatřicet hodin ve vlaku napříč Indií.
A tehdy jsem ještě netušila, kolik překvapení nás během této jízdy čeká.
Na závěr přidávám několik původních fotografií z Indie roku 2004. Kvalita odpovídá tehdejší době, ale o to více pro mě nesou vzpomínky na tuto výjimečnou cestu.
Pokračování příště
V dalším díle se vydáme na cestu z Dillí na jih Indie. Čeká nás dlouhá cesta vlakem, první setkání s indickou realitou a zážitky, na které dodnes vzpomínám.