Po dvou nocích a jednom dni ve vlaku jsme 3. února brzy ráno dorazili do Madrasu.
Bylo kolem sedmé hodiny a my stáli na nádraží trochu rozlámaní, ale plní očekávání. Do cíle už nám zbýval jen poslední úsek cesty.
Nejprve jsme museli najít místní autobus, který nás doveze na centrální autobusové nádraží.
Několik ochotných lidí nám ukázalo cestu na nedalekou zastávku. Tam jsme čekali na autobus číslo 15B.
Brzy jsme zjistili, že naše představa o tom, že přijede poloprázdný autobus, do kterého pohodlně nastoupíme, byla velmi evropská.
Jeden autobus za druhým přijížděl doslova přeplněný.
Nechali jsme několik spojů odjet, než nám došlo, že lepší to nebude.
Když přijel další autobus, prostě jsme se nacpali dovnitř.
Někteří cestující stáli ve dveřích, jiní se drželi zvenku a pár lidí sedělo dokonce na střeše.
Místo obav jsme nakonec propukli v smích.
Byli jsme unavení, rozcuchaní a s obrovskými batohy, které zabraly značnou část autobusu. Nikomu to ale nevadilo. Lidé se na nás usmívali a brali naši přítomnost s naprostým klidem.
Asi po půlhodině jsme dorazili na překvapivě moderní a čisté autobusové nádraží.
Po několika pokusech a mnoha úsměvech jsme našli správný autobus do Varadaiapalamu.
Tentokrát už byla cesta mnohem pohodlnější.
Autobus se pomalu sunul krajinou jižní Indie. Za okny se rozprostírala nekonečná rovina. Míjeli jsme malé vesničky, občas plantáže banánovníků a sem tam osamělou kokosovou palmu.
Bylo poledne a venku panovalo vedro, které jsme si ještě před několika dny v zasněžené Moskvě nedokázali představit.
Po přibližně dvou a půl hodinách jsme konečně dorazili do cílové vesnice.
Na zastávce nás čekal Najdu, který pro nás okamžitě zajistil odvoz do nově vybudovaného centra patřícího ašrámu.
A tehdy jsem poprvé spatřila místo, které se mělo stát na několik týdnů naším domovem.
Nová ekologická vesnička byla vzdálena asi pět kilometrů od původního ašrámu. Tvořily ji malé domky s rákosovými střechami zasazené do nádherné přírody.
První dojem byl téměř pohádkový.
Všude kolem panoval klid. Palmy, exotické stromy, zpěv ptáků a zvláštní atmosféra, kterou jsem neuměla pojmenovat.
Jako by se čas zpomalil.
Naše skupina dostala jednoduché ubytování. V každé chýši bydlely čtyři ženy. Každá matrace měla vlastní moskytiéru, na stěnách byly malé poličky na osobní věci a vše působilo skromně, ale útulně.
Po dnech strávených na cestě nám to připadalo jako luxus.
Velkou radost nám udělaly společné sprchy a také skutečnost, že zde byly klasické toalety.
Jen jsme se rychle museli naučit místním zvyklostem.
Toaletní papír se zde běžně nepoužíval. U každé toalety byla bidetová sprška a samozřejmostí bylo omytí vodou. Pokud měl někdo vlastní papír, nesměl ho vhazovat do toalety kvůli úzkému potrubí.
Později jsme zjistili, že mnoho místních žen nosí u sárí malou žínku nebo hadřík určený právě k osobní hygieně.
Byl to pro nás další důkaz, že jsme vstoupili do kultury, která se v mnohém liší od té naší.
Večer jsem seděla před chýší a pozorovala zapadající slunce.
Po cestě dlouhé tisíce kilometrů jsme konečně dorazili.
A skutečné dobrodružství mohlo začít.
Pokračování příště
V dalším díle se vydáme na první den v ašrámu