Egyptské zastavení: Tančící písek mezi lidmi
Někdy se v Egyptě nezvedne jen vítr.
Někdy se zvedne písek tak, že na chvíli nevidíš cestu, obrysy věcí ani barvu nebe. Všechno, co ještě před chvílí bylo jasné, se začne rozmazávat. Krajina nezmizí, ale ztratí svou ostrost. Je pořád tam — jen ji najednou nevnímáš čistě.
A přesně tohle mi přišlo na mysl po poslední písečné bouři.
Stála jsem v zemi, kde je písek všude. V botách, ve vlasech, na terase, na parapetu, v záhybech dní. Někdy klidný, někdy hřejivý, někdy jemný jako dotek staré vzpomínky. A jindy divoký, tančící, neposedný, nepříjemný. Stačí jeden silnější vítr a písek se zvedne. Vletí do očí, do úst, do prostoru mezi lidmi. A člověk najednou nevidí tak, jak by vidět chtěl.
A pak mi došlo, že podobně to bývá i ve vztazích.
Někdy si myslíme, že řešíme dospělé situace. Dospělé neshody. Dospělá zranění. Dospělá rozhodnutí. Jenže pod tím vším se občas neozývá klidný a zralý člověk, ale malé dítě, které si pořád chrání svou rozšlapanou bábovičku.
Možná to znáš taky.
„Tam nepůjdu, protože tam bude ona.“
„S ním už se nebavím.“
„Minule mě pomluvila.“
„On se kamarádí s ní, tak ať si jde za ní.“
„Já jsem jí tehdy něco řekla a od té doby je to celé špatně.“
A najednou už nejde o jedno setkání. Ani o jednu větu. Ani o jeden drobný konflikt. Najednou člověk skoro potřebuje mapu vztahového terénu, aby zjistil, ke komu si vlastně smí jít „hrát“, kdo se koho dotkne, kdo se urazí, kdo s kým nemluví, kdo koho vyškrtnul ze svého malého království a kdo dodnes nosí v sobě starou křivdu jako dítě lopatičku sevřenou v pěsti.
V tu chvíli už to není daleko od pískoviště.
Vidím to někdy úplně jasně.
Jedno dítě říká: pojď, budeme si hrát támhle.
Druhé odpoví: tam nejdu, ta mi minule rozšlapala bábovičku.
Tak tedy jinam.
Jenže tam je zase někdo jiný, kdo se minulý týden urazil, před měsícem pohádal a před rokem slavnostně rozhodl, že už „nikdy“.
A tak se neřeší hra.
Neřeší se radost.
Neřeší se setkání.
Řeší se staré otisky v písku.
A nejzvláštnější je, že se to neděje jen dětem.
Děje se to dospělým ženám i mužům. Lidem se zkušenostmi, věkem, příběhy, zodpovědností, prací, rodinami, bolestmi, moudrostí i zraněním. Navenek máme dospělá těla, občanky v peněžence, kalendáře plné povinností a dlouhé životní cesty za sebou. A přesto někdy stačí málo — jedno odmítnutí, jeden tón hlasu, jeden pocit, že nejsme vybraní, vidění nebo přijatí — a vnitřně se vracíme zpátky na své dávné pískoviště.
Tam, kde kdysi bolelo, když nás někdo nevzal do hry.
Tam, kde bolelo, když někdo zničil něco, co jsme si pracně postavili.
Tam, kde bolelo, když se ostatní sebrali a šli si hrát jinam.
Tam, kde vznikla první malá věta: nejsem dost. nejsem chtěná. musím si dávat pozor. nesmím věřit.
A pak přijde dospělý život, v němž se tváříme, že už jsme dál. Ale pravda je někdy prostší a syrovější. Nejsme pořád dál. Někdy jsme jen vyšší, lépe oblečení a používáme složitější slova pro stejnou bolest.
Místo: „rozšlapal jsi mi bábovičku“ říkáme:
„Tohle od tebe nebylo fér.“
„To mě zklamalo.“
„Já už si držím odstup.“
„Nemám tohle zapotřebí.“
„S některými lidmi už prostě nechci nic řešit.“
A jistě — někdy je odstup opravdu zdravý. Někdy je potřeba chránit své hranice. Někdy je moudré nejít tam, kde je jed, manipulace nebo opakované ubližování. Jenže jindy nejde o hranici. Jindy jde o starý písek, který se zvedl v nás a na chvíli nám zatemnil výhled.
Najednou nevidíme druhého člověka takového, jaký je.
Vidíme hlavně svou starou bolest.
Své nedořešené zklamání.
Své vnitřní dítě, které znovu křičí: zase mě nechtějí. zase mi něco vzali. zase nejsem v bezpečí.
A tak se mezi lidmi zvedá malá písečná bouře.
Nejde v ní dobře vidět.
Slova jsou ostřejší.
Tóny tvrdší.
Domněnky hlasitější.
Ticho delší.
A z obyčejných věcí se stávají celé vztahové pouště.
Právě tady mi Egypt znovu něco připomněl.
Písek sám o sobě není nepřítel. Písek je součást krajiny. Umí být krásný, zlatý, léčivý, hřejivý. Umí tančit ve slunci. Umí šeptat pod nohama. Umí být něžný i majestátní. Jenže když se zvedne vítr, stejný písek, který před chvílí hladil, začne bodat do očí.
A s emocemi je to podobné.
Samy o sobě nejsou špatné.
Bolest není špatná.
Citlivost není špatná.
Zranění není ostuda.
Ani naše staré bábovičky nejsou k smíchu.
Jen je dobré poznat, kdy už se díváme na druhého člověka — a kdy se díváme přes vrstvu vlastního vnitřního písku.
Možná by mnoha vztahům pomohlo, kdybychom si občas uměli říct:
Tohle teď neřeší moje klidná dospělá část.
Tohle ve mně právě mluví malé dítě.
Tohle není jen dnešek. Tohle je i něco starého.
Tohle není jen ta druhá osoba. Tohle se ve mně něčeho dotklo.
Taková věta není slabost.
Naopak. To už je velká vnitřní odvaha.
Protože přiznat si vlastní regresi je těžší než někoho obvinit. Přiznat si svou citlivost je těžší než vyhlásit konec vztahu. Přiznat si, že mě nebolí jen přítomnost, ale i minulost, chce větší sílu než se urazit a odejít.
A tak si říkám, že lidskost možná nezačíná tam, kde jsme dokonale vyrovnaní, vždy moudří a nikdy se nás nic nedotkne.
Lidskost možná začíná tam, kde si všimneme:
Aha. Teď se ve mně zvedl písek.
Teď nevidím úplně jasně.
Teď bych neměla hned soudit.
Teď bych měla spíš počkat, než bouře přejde.
Možná pak uvidíme, že ne každý konflikt je válka.
Ne každá uraženost je pravda.
Ne každé odmítnutí je opuštění.
Ne každá rozšlapaná bábovička je konec světa.
Někdy je to jen starý příběh, který se na chvíli znovu rozehrál v novém kulise.
A možná právě tehdy máme šanci vyrůst o kousek dál než minule.
Ne tím, že budeme dokonalí.
Ale tím, že budeme pravdiví.
Že si všimneme svého vnitřního pískoviště.
Že nebudeme předstírat, že už v nás není.
Že se nebudeme vysmívat svým citlivým místům.
A že si dovolíme být lidští — ne jen navenek dospělí.
Egypt mě to učí zvláštním způsobem.
Pískem, větrem, mořem, tichem i bouří.
A tak si z dnešního zastavení odnáším jednoduchou větu:
Někdy nejde o to, kdo komu co řekl.
Někdy jde o to, kdo si v sobě právě chrání starou rozšlapanou bábovičku.
A když to uvidíme, možná budeme o trochu jemnější.
K druhým.
I k sobě.
Cesta pokračuje
Pokud vás toto egyptské zastavení oslovilo, můžete pokračovat v dalších zápiscích z Egypta, kde sdílím každodenní život, setkání s místními lidmi, chvíle u moře, duchovní zamyšlení i malé zázraky všedních dnů.
Další díly série Egyptská zastavení
Egyptská mystéria a zasvěcení
Egypt pro mě není jen místem k odpočinku. Je také prostorem hluboké proměny, ticha a vnitřního poznání.
Egyptská zasvěcení a duchovní práce
Další cesty
Moje putování nezačalo v Egyptě. Pokud vás zajímají i starší zápisky z duchovních cest, můžete se vydat se mnou také do Indie, Izraele nebo Hong Kongu.
Další cestovatelské zápisky
“Více o mé cestě a o tom, jak se Egypt stal součástí mého života, najdete na stránce O mně.“