Často se mě někdo zeptá:

„Kde jsi našla ten recept?“

A já vlastně nevím, co odpovědět.

Protože jsem ho nikde nenašla.

Nikdy jsem moc neuměla vařit podle kuchařek. Ne že bych proti nim něco měla. Jen mi vždycky vadilo, že otevřu recept a zjistím, že potřebuji tři věci, které zrovna doma nemám. A tak bych měla napsat seznam, dojít nakoupit, všechno si nachystat a teprve potom začít vařit.

To není nic pro mě.

Mnohem raději se podívám, co už mám.

A dnes ráno jsem si při pečení uvědomila, že možná právě tady celý ten můj „recept“ začíná.

Co spolu dnes uděláme?

Přinesla jsem si malou dýni, kterou jsem vypěstovala na zahradě. K tomu jablka, která jsem dostala od pacientů.

Položila jsem je v kuchyni a chvíli se na ně dívala.

A v duchu jsem si říkala:

Tak co s vámi dnes uděláme dobrého?

Možná to zní trochu zvláštně, ale já mám ráda pocit, že když už něco vyrostlo, někdo se o to staral, zaléval to, sklidil a přinesl mi to, byla by škoda vzít to jen jako obyčejnou „surovinu“.

Ta dýně má za sebou celé léto na zahradě.

Ta jablka vyrostla na stromě u někoho, kdo je potom utrhl a dal mi je.

Tak ať to jejich putování k mému stolu stojí za to.

A pak už se to začalo skládat samo.

Dýni nakrájet do skleněného pekáčku. Skořice, hřebíček, trocha chilli…

A jablka?

Jablek v županu je všude dost.

Tak co je tentokrát nechat bez županu a dát je rovnou do postele?

A bylo jasno.

Jablka na dýňovém lůžku.

Vydlabat, naplnit kešu oříšky a arašídovým krémem, přidat skořici, nasekané mandle, pár kousků másla…

A šup do trouby.

Ale kde se tedy ten recept vzal?

Právě nad tím jsem dnes přemýšlela.

Možná recept někdy nevzniká tak, že si sedneme a snažíme se něco vymyslet.

Možná vzniká ve chvíli, kdy se přestaneme ptát:

„Co mám udělat?“

a místo toho se podíváme na to, co už před sebou máme.

Když vařím tímhle způsobem, nemám pocit, že rozhoduji úplně sama. Spíš jako by mezi mnou a tím, co leží na stole, probíhal malý rozhovor.

Dýně se potká s jablkem.

Jablko si řekne o skořici.

Skořice zavolá hřebíček.

A chilli se samozřejmě přihlásí také, protože tomu by bylo líto, kdyby zůstalo stranou.

A já jen poslouchám, co k sobě chce přijít.

Možná takhle nevznikají jen recepty

Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím méně mi to připadalo jako povídání o vaření.

Kolikrát totiž v životě hledáme nějaký hotový recept.

Jak máme něco udělat.

Kudy máme jít.

Co potřebujeme, abychom mohli začít.

A často máme pocit, že nám ještě něco chybí.

Správná chvíle. Správné podmínky. Další znalosti. Něco, co si musíme nejdřív obstarat.

Jenže možná někdy stačí udělat totéž jako v kuchyni.

Rozhlédnout se.

Co už mám?

Co mi život právě položil na stůl?

Co jsem si sama vypěstovala?

Co mi někdo daroval?

Co ke mně přišlo úplnou náhodou?

A co by z toho všeho mohlo vzniknout, kdybych na chvíli přestala hledat návod?

Možná je spousta receptů napsaných ještě dřív, než je vůbec objevíme.

Někde v tom zvláštním poli možností, kde už na sebe čeká dýně, jablko, skořice a člověk, kterého jednoho podzimního rána napadne dát jablka místo do županu do postele.

A možná je naším úkolem jen na chvíli ztichnout, podívat se na to, co máme před sebou, a zeptat se:

Tak co spolu dnes vytvoříme?

Kranti