Někdy se tak dlouho držíme toho, kým jsme byli, až si nevšimneme, že už jsme dávno někým jiným.
Říkáme o sobě stejné věty.
Já jsem taková.
Tohle neumím.
Tohle není pro mě.
Já se nezměním.
A možná už ani nevíme, kdy jsme se takhle popsali poprvé.
Jen jsme si na tu svoji starou podobu zvykli.
A tak ji nosíme dál.
Možná je čas podívat se na kočku.
Kočka včerejšek moc neřeší
Představte si kočku, která právě vstala ze svého oblíbeného místa.
Protáhne přední tlapky.
Prohne záda.
Protáhne zadní nohy.
Otřepe se.
A jde.
Nezůstane sedět a nepřemýšlí:
Včera jsem tady ležela skoro celé odpoledne. Asi bych v tom měla pokračovat.
Před týdnem jsem se bála vysavače. Takže se ho musím bát navždy.
Minule jsem na tu skříň nevyskočila. Nemá cenu to zkoušet znovu.
Kočka takhle neuvažuje.
To, co bylo včera, pro ni není návodem na dnešek.
A možná právě tady bychom si od ní mohli něco půjčit.
Kolik starých vět o sobě stále nosíte?
Během života si o sobě vytvoříme spoustu představ.
Některé vznikly z vlastní zkušenosti.
Jiné nám kdysi někdo řekl.
Jsi moc citlivá.
Nejsi dost průbojná.
Na to nemáš talent.
Ty nikdy nic nedotáhneš.
Ty se neumíš ozvat.
A některé věty jsme si vytvořili sami.
Musím všechno zvládnout.
Nemůžu nikoho zklamat.
Musím být silná.
Neměla bych dělat chyby.
Na změnu už je pozdě.
Časem je přestaneme vnímat jako věty.
Začneme je považovat za svoji osobnost.
Jenže je tu jeden problém.
Možná už dávno nejsou pravdivé.
Staré já nebylo špatné
Zbavit se svého starého já neznamená říct:
Byla jsem špatně.
To by byla škoda.
Vaše staré já vás totiž dostalo až sem.
Možná se naučilo být opatrné, protože kdysi bylo potřeba dávat pozor.
Nebo se naučilo všechno zvládat samo, protože nebyl nikdo, o koho by se mohlo opřít.
Možná mlčelo, aby byl klid.
Možná se přizpůsobovalo.
Možná vydrželo mnohem víc, než byste dnes byly ochotné snášet.
Tehdy to možná dávalo smysl.
Ale něco, co nám kdysi pomáhalo, nemusíme používat celý život.
Stejně jako nenosíme kabát jen proto, že nám před dvaceti lety dobře seděl.
Kočka se právě protahuje
Tak si na chvíli představte, že jste tou kočkou.
Právě jste se probudili po dlouhém spánku.
Protáhnete jednu tlapku.
Pak druhou.
Prohnete záda.
A všechno, co bylo ztuhlé, se pomalu začíná uvolňovat.
Nemusíte ze sebe nic rvát.
Nemusíte se předělávat.
Jen se protahujete ven z něčeho, co už je vám trochu těsné.
Stará role.
Názor na sebe.
Způsob, jakým reagujete pokaždé, když se něco stane.
A možná jen jedna obyčejná věta:
„Já už jsem prostě taková.“
Opravdu?
Co kdybyste dnes nebyli „prostě takoví“?
Zkuste si všimnout jedné situace, ve které automaticky reagujete podle svého starého já.
Někdo vás o něco požádá a vy okamžitě řeknete ano.
Přestože chcete říct ne.
Někdo vás pochválí a vy odpovíte:
Ale prosím tě, vždyť to nic není.
Něco vás láká a vzápětí si řeknete:
Tohle není pro mě.
Uděláte chybu a okamžitě se začnete kritizovat.
Nemusíte dnes změnit všechno.
Stačí zachytit jediný okamžik.
Ten malý prostor mezi tím, co se stane, a tím, jak obvykle zareagujete.
A tentokrát udělat něco trochu jinak.
Nové já nemusíte hledat
Často máme pocit, že když chceme něco změnit, musíme nejdřív zjistit, kým se chceme stát.
Možná nemusíme.
Možná není potřeba vytvářet nějakou dokonalejší verzi sebe.
Stačí postupně odkládat to, co už k nám nepatří.
Cizí očekávání.
Staré strachy.
Role, ze kterých jsme vyrostli.
Věty, kterým už nevěříme.
A pod nimi nemusí čekat žádný úplně nový člověk.
Možná tam celou dobu čekáte vy.
Jen bez několika vrstev, které už nepotřebujete.
A co když se staré já zase vrátí?
Vrátí.
To je téměř jisté.
Staré návyky mají jednu zvláštní vlastnost.
Znají cestu domů.
A tak se možná příště zase přistihnete, jak říkáte ano, když chcete říct ne.
Jak o sobě pochybujete.
Jak se znovu snažíte všechno zvládnout sami.
To neznamená, že jste se nikam neposunuli.
Jen jste na chvíli šlápli na starou pěšinu.
Až si toho všimnete, nemusíte se zlobit.
Stačí z ní zase sejít.
Poselství kočky
Kočka se právě protáhla.
Chvíli sedí a upravuje si srst.
Pak vstane.
Udělá několik kroků a zamíří někam, kde ještě před chvílí nebyla.
Nechá za sebou teplé místo, ve kterém spala.
Bylo příjemné.
Bylo bezpečné.
Ale už vstala.
A jako by vám při odchodu říkala:
„Nemusíš zůstávat tím, kým jsi byla, jen proto, že tuhle svoji podobu dobře znáš.“
Zkuste si dnes položit jednu otázku:
Co ze svého starého já už nepotřebuji?
Nemusíte se ho zbavit celé.
Vyberte jednu větu.
Jeden zvyk.
Jednu reakci.
Jedno staré „já jsem prostě taková“.
A až se dnes objeví…
zkuste to tentokrát jinak.
Třeba jen o maličko.
Kočka také po probuzení nepřemýšlí, jak se stát novou kočkou.
Prostě se protáhne.
A jde dál.
